Čtyři písmenka, která můžeme v herním prostředí vidět poměrně často. Diskusí na téma náročnosti či obtížnosti současných her je mnoho a je na to řada názorů. A to je téma, o kterém se chci dnes trochu rozepsat… poděkujte Jakubkemu, jednomu z členů naší komunity a hráči nejtěžších obtížností, který měl zajímavý point a dal mi impuls k sepsání tohoto článku.
Když jsem tenkrát zapínal pravidelně svoji 486/DX4 a pařil Prehistorika, DOOMa či Commander Keena, o obtížnostech jsem zase tak často nepřemýšlel. V řadě titulů volba obtížnosti ani nebyla a pokud ano, hrál jsem snad běžně na Easy či Normal. Také jsem pravidelně cheatoval a usnadňoval jsem si řadu her. Nicméně nepřemýšlel jsem tenkrát o hrách jako o něčem, co musím nutně pokořit či dohrát, ale protože mne jednoduše bavily a chtěl jsem si řadu věcí zpestřit. Panáčci s laserovými děly v Age of Empires, Devastator v Hollywood Holocaust v Duke Nukem 3D či nekonečno simoleonů v Sims. Proč ne, že jo?
Internet vše samozřejmě změnil a snaha se porovnávat a překonávat ostatní je naprosto přirozená. Najednou jsme zde měli hráče jako speed runnery, lidi co procházeli hry na 100% či na nejtěžší možnou obtížnost s dodatečnými vnitrně nastavenými podmínkami – No-Hit runs, Ironman challenge ve WoWku a spoustu dalších.
Videoherní svět se za posledních 20-30 let neskutečně rozrostl, pronikl do mainstreamu a hráči videoher už nejsou ti, co jsou věčně zalezlí doma a hrajou 16 hodin denně. Dnes to jsou hráči, co hrajou 16 hodin denně a natáčejí se u toho, říká se jim streameři…
Ale teď vážně. Gaming je mnohem větší, je součástí mnohem větší masy lidí a s tím se samozřejmě musely vyvinout i tituly, které hrajeme.
Obtížnost her musela zákonitě jít v některých aspektech dolů, ale já osobně říkám, že hry se musely stát přístupnější. Samozřejmě jsou tu tituly, které jsou vnímány jako obtížnější viz Dark Souls či Bloodborne, ale je tu i řada dalších žánrů a titulů, které jsou pro trpělivé hráče. Bullet Hell je spíše východní subžánr, ale své západní představitele má také např. Binding of Isaac, Enter the Gungeon či Cuphead. Máme zde například God of War na GoW obtížnost či DOOM z roku 2016 se svoji Ultra Nightmare obtížností. A pak zde máme remake Resident Evil 2, což je vlastně titul díky kterému toto nyní sepisuji.
Jakubke měl zajímavý point v tom, že remake Resident Evilu 2 dává možnost hrát na několik obtížností a to co je v moderní iteraci považováno za Hardcore či Hard obtížnost, kde je nemožnost ukládat bez použití inkoustu, v původní hře bylo již ve standardní obtížnosti. Řada hráčů včetně Jakuba toto považuje za fakt, že hry jsou obecně nastavovány přístupněji a hráči tak nevědomky volí lehčí obtížnost ve vztahu k původní iteraci. Nutno dodat, že americká verze původního Resident Evilu 2 byla jednodušší než její japonský ekvivalent. Na Playstation a Gamecube verzích byl Rookie Mode, naopak Windows a Dreamcast verze měla Expert a Nightmare Mode. Původní point to nicméně nijak nesráží. RE2 z roku 1998 měl původně Easy a Normal obtížnost, 2019 má Easy/Normal/Hard. Je to známka toho, že jsou hry dělané lehčí či jsou jen přístupnější pro širší masy?
Troufám si tvrdit, že původní hry nebyly nutně obtížnější, jen více nepřístupné. Samozřejmě dnešní hry mají pomocné berličky v podobě častějších checkpointů, menších postihů za smrt či všudypřítomné automatické ukládání. Nicméně dle mého zde funguje často efekt růžových brýlí podobně jako u nostalgického vzpomínání na herní pecky, které byly prostě skvělé, nejlepší a zábavnější a dnes je to jen rychlokvaška s cílem vytřískat co nejvíc prachů za co nejméně času. Hah!
Když jsme sedávali za Amigu, 486tky, Pentia a Celerony tak jsme jednoduše neuměli hrát. Je potřeba brát v potaz, že mnoho z nás sedí u her už přes 20 let, prošli jsme si vývojem řady žánrů, subžánrů, moderních iterací a změn. Byli jsme svědky nových technologií od optiky v myších až po mechanické klávesnice a ergonomicky tvarované ovladače a další periferie. Máme zostřené smysly, reakční dobu, dáváme headshoty na 300 metrů do několika málo pixelů, dokážeme sestavovat různé buildy v RPGčkách a propočítávat procenta a min-maxovat naše virtuální avatary, abychom podávali co nejlepší výkon ať již v solo či kompetetivním prostředí. Řadu mechanik ve hrách jsme již viděli nastokrát v různých formách a tvarech. Přeskočit tohle, uhnout támhle, obejít toto… same shit, different color…
A mezitím co jsme se zdokonalovali, lidé co byli hrami nepolíbení a maximálně tak pustili před 10 lety Farmville (letos bude slavit 10. leté výročí, bouchneme flašku kyanidu…) dnes hrají herní pecky jako ty nebo já – Red Dead Redemption 2 s autoaimem, Fortnite, kde máš pocit že jsi něco dokázal i když půlku hry prosedíš ve křoví a umístíš se v TOP 10 či Resident Evil 2 na easy. Vývojáři to samozřejmě vědí a musí se zákonitě přizpůsobit, ostatně i Jarda v Horní Dolní si svůj DOOM z roku 2016 na Normal zcela po právu užije stejně tak, jako třeba já na Nightmare, zaplatí za to stejnou sumu a všichni jsou spokojení… svoji porci zábavy dostali a to je dle mého fundamentálně první věc, co by hry měly vyvolávat. Zábavu.
A co vy? Hrajete hry na nejtěžší obtížnost? Dáváte si vnitrně další challenge či je to pro vás zábava, relax a bezmyšlenkovitá věc, u které si chcete hlavně odpočinout?
To záleží. Na začiatok to pustím na easy/medium kvôli príbehu a pohodičke. Ak ma hra chytí, rád si ju zahrám znovu na najťažšiu obtiažnosť.
Dobrý názor 🙂 U mě je to většinou tak že si hru projedu na Normal abych si užil příběh a podle toho jak mě hra baví/ nebaví poté zvyšuji obtížnosti.. Avšak jsou i hry které si ihned pustím na Hardcore abych nepřišel o tu správnou atmosféru.
Pokial je „zlata trojka“ – easy/medium/hard, volim strednu cestu – medium. Je to taka vseobecna volba. Da sa uzit pribeh, aj enemaci su v pohode apod. V poslednej dobe – asi tak 5 rokov, skusam aj rozne challenge – nespustit poplach, nezabit ani jedneho enemaka a potom okusit najvyssiu moznu obtiaznost (hardcore a podobne) ;))
Většinou si teda pustím hru na normální obtížnost, abych si užil to kouzlo s toho příběhu a pak, když je ta chuť to hrát znova si dám těžší 😊😊. Ale třeba u AC Odyssey jsem to začal hrát hned na hard 😅.
Já se řadím mezi milsim hráče a nejvíc jsem nadšený z her, ve kterých umřu jednou ránou s absencí health baru. Nicméně v příběhových, SP, a ve většině streamovaných her volím obtížnost „normal“ a skrytě doufám, že mi můj potato-aim dovolí projít hru tak, abych byl spokojený a dívák se nenudil. V přístupnosti většímu množství hráčů s tebou souhlasím, i když občas to vývojáři s arkádovostí trošku přeženou.
Čím víc stárnu, tím méně času na hraní mám, kamarádi spoluhráči odcházejí do dospěláckýho života a ty hry mi tolik nejdou. Před nějakou dobou sem si to uvědomil a vyděsilo mě to. Jak to, že jsem špatnej? Nebo horší než jsem býval, ale je to jednoduchý, když hraju míň a míň hodin týdně, někde se to musí projevit. Je to naprd, pořád mi to vadí, ale díky tomu vítám to, že hry opravdu mohou být lehčí, pokud chceš. Normal, hard, to je tak nějak ideál, ale o třídu nebo dvě výš už to nedávám a tu hru si neužívám. Samozřejmě záleží na žánru, nemám čas sedět 10 hodin u CSka a zlepšovat se. Ono na těch nízkejch rancích je zase velkej násobitel právě zábavy. Naopak jako správnej rpg hráč mám rád challenge, mám rád pocit z toho, že je to konečně done a těším se na ten loot, kterej o 10 min později stejně vyhodím. Rád zkrátka cejtím progress a vyžaduju ho. Takže já bych sám sebe spíš řadil k těm ultra casual hráčům, kteří by chtěli být dobří, ale umí o tom jen mluvit.. 😀 Každopádně hezky napsáno..!
V současné době to hrávám na ten střed, kdy je tam nějaká ta výzva, ale zároveň to jde relativně plynule. Jednak her k hraní je tolik a bohužel není již tolik volného času, když práce zabírá ten čas. U čehož je paradox, že to sice bere čas na hraní, ale zase to dodává finance právě na to hraní 😀
Také se připojuji k lidem, kteří na první dohrání volí normal. dokážu se často vzteknout kdž něco dělám 100x dokola a nedaří se mi „projít“ či zdolat bosse. Když hru dohraji na normál a bavila mně tak si po čase zahraji na hard či vyšší. Ale i celkově hraji mmo a tam se obtížnost určuje sama i když v poslední době i mmo obtížnosti šli hodně dolů a to co jsme museli chodit v partách dnes už jde dát solo i kdž to trvá déle. Na jednu stranu je to fajn vůči sólo hráčům ale už to ztrácí pointu „mmo“ kdy se muselo sejít 30-50 hráču aby porazili bosse. Vše má rub i líc.
sice nehraju na nejtěžší obtížnosti RPG, střílečky a podobné hry, ale jakmile se dostanu ke strategii či simulátoru, tak si milerád dám hardcore mód a brečím u toho jak dnešní děcka u fortnite 😀 ale musím uznat, že i ty strategie jsou čím dál lehčí. když srovnám staré ANNO 1503 s novým 2205, musím uznat, že 2205 na nejtěžší je 1503 na easy až medium. nezbývá než doufat ve změnu, protože pokud to bude pokračovat tímto směrem, za chvíli ty hry budou nehratelně lehké a bez nutnosti uvažovat
Za sebe musím říct, že volba obtížnosti záleží na stylu hry. Zmiňované Dark Souls je prostě řezačka – jejím cílem je prostě dokázat si, že i na těžkou obtížnost jsem tou řezačkou prošel, boj je zde na prvním místě. Jsou tu pak ale hry cílené hlavně na příběh – například Witcher, kde se osobně chci co nejvíce soustředit na dialogy, možnosti v rozhodování a pod. Obtížnost hry je pro mě u příběhovek až druhořadou záležitostí. Samozřejmě to jde i nakombinovat, osobně ale asi nikdy nebudu takový sebemrskač, abych hrál hru na obtížnost bez možnosti savu podobně. Abych to ale shrnul – pokud by těžší obtížnost znamenala, že se například enemákům v dark souls odemknou ještě jiná a nepředvídatelná komba, bylo by to pro mě to pravé zvýšení obtížnosti. Pokud se ale jedná pouze o obtížnost typu: teď vydržíš namísto třech ran jen jednu, je to pro mě spíše akorát ztráta času.
Ja to vnímam podobne. Lebo sám z vlastných skúseností viem, že hry boli kedysi oveľa ťažšie a bez pomôcok. Pamätám si časy keď sme si s bratom tlačili návody na prejdenie hier, lebo kedysi ťa hry nevodili za ruku ako dnes a všetko si musel zistiť sám alebo sa pozrieť na návody na nete. Čo sa týka obtiažnosti, tak ja hrávam väčšinou na Normal. Keď hrám na Easy tak je to až príliš jednoduché a nebaví ma hra ktorá sa prakticky hrá sama. Ale zase naopak mám veľmi takú „rage“ povahu, takže keď je hra moc ťažká tak mám chuť vyhodiť PlayStation/PC von oknom a tomu sa chcem vyhnúť, takže radšej Normal 😀
U mě byl zlatej příklad poslední Zaklínač. Jako fanoušek jsem si nejprve zahrál na normal, abych si užil příběh a mohl všechno vstřebat. Následně i NG+. Na druhej průchod jsem to už hodil na Dead March a i po roce, jelikož nemám tolik času na hraní a kombinuju to i s jinými tituly, tak pořád ještě nemám dohráno, ale už mě to tolik netrápí, protože to už nehraju pro příběh, ten sem měl na normal, ale hraju to pro zážitek a že to je poměrně silnej 😀 Jinak souhlasím s většinou, medium nebo podobna střední cesta je standard a pokud mě hra chytne a nechystá se nějaký nový zajímavý release tak si ji klidně zopakuji i na těžší obtížnost